Když se ohlédneme zpět do roku 2008, uvidíme zcela opačný postoj ke krizi oproti dnešku. Proto ji můžeme lépe zvládnout.
Starý rok 2011 posíláme do věčných lovišť a vítáme nový. 2012. Opomenu-li proroctví o konci světa, kterých jsme již několik přežili, skloňují všichni slovo krize. Ve všech světových jazycích.
A to vidím jako největší rozdíl oproti krizovému roku 2008.
Popírání krizi jen prohloubilo
Takřka po tři desetiletí nepřetržitého růstu si svět zvykl jen na dobré zprávy. Tento dlouhodobý růst byl dán zejména otevíráním nových trhů a hladu po všem ze západu. Po pádu komunismu
v Rusku a ve východní Evropě se peníze jen točily. Kupovaly se podniky, investovalo se do nemovitostí a internetu. Lidé chtěli žít jako na západě a na dluh nakupovali jako o život. Zároveň se světu
a investorům začala otevírat Čína. A s rostoucí kupní silou šestiny světové populace si téměř každé zboží našlo svého kupce. V této době čím dál více lidí doslova nevědělo co s penězi, a tak
vznikla celá řada nových oborů, pomáhajících peníze utrácet. Za zážitky, luxus a zbytečnosti.
V roce 2008 se však zdánlivé ekonomické perpetum mobile zadrhlo. Nové velké trhy v čele s Ruskem a Čínou se již nasytily. Zároveň se v USA provalilo, že každý Američan opravdu nemůže mít vlastní dům
a plán prezidenta Clintona tak dostal přes prsty. Ceny nemovitostí vyšroubované vysokou poptávkou díky dostupným půjčkám pro každého najednou padly. Situace se odrazila na burze, zkrachovaly banky.
Ukázalo se, že ekonomika byla "letadlem", založeném na neustále se zvyšujícím přílivu peněz, bez schopnosti reagovat na stagnaci nebo dokonce pokles.
Svět si problém nechtěl nebo nemohl připustit. Politici a ekonomové demonstrativně předváděli, jak se nic neděje. Krize bylo sprostým slovem a zůstávala tak pod pokličkou.
Zejména v Evropě se státy začaly předhánět v garancích za banky a ve finančních impulzech pro své ekonomiky. Hitem se staly nejrůznější šrotovné a neomezené garance za vklady v bankách.
Když to z čista jasna bouchlo
Když tlak krize vzrostl na kritickou mez, jakoby vše vybouchlo. Zkrachovala řada firem po celém světě, lidé přišli o práci. Státům se snížily daňové příjmy a vzrostly sociální výdaje.
Politici kroutili hlavama, že toto opravdu nemohli čekat a začali hledat viníky. Jako vždy byli rychle hotoví a ukázali na finanční trhy a na zlé investory...
Státy si bohužel nebyly za tři desetiletí růstu schopny vytvořit rezervy, nebo alespoň hospodařit s vyrovnanými rozpočty. Demonstrativní poskytování záruk a garancí na popření krize navíc
ekonomiky zadlužilo na dlouhá desetiletí dopředu.
Dnes se o krizi mluví
Pokud situaci z roku 2008 a z dneška mohu porovnat, právě nepopírání hrozby krize vidím jako největší rozdíl. Firmy i státy s ní počítají. Plánují s ohledem na ni, ale nedělají rozhodnutí v panice.
Lidé i firmy stále utrácejí peníze, nikdo překotně nepropouští. Každý se rozhoduje více s rozmyslem. Méně riskuje. Ale s vědomím, že život jde dál.
Krize z roku 2008 byla očistnou, ta dnešní doufám impulzem
Dlouhodobý růst nám dával falešný pocit, že všechno dobře dopadne. Firmy naplňovaly poptávku po zbytečnostech, které tak daly práci celé řadě lidí. Ceny nemovitostí a řady surovin uměle rostly
a tím vytvářely další příležitosti a pracovní místa. To vše krize spláchla a dnešní výchozí pozice je proto lepší. I dnes se dá začít podnikat. Dají se vytvářet nové potřeby. Je však třeba
nezakopat se na pozicích. Plánovat s ohledem na to, co kdyby. A riskovat jen to, o co si můžeme dovolit přijít.
Šalamounovo lejno jsem opravdu nesnědl
Naši společnost stála krize hodně peněz. Vše se dařilo a i my jsme hledali nové příležitosti. Na začátku roku 2008 jsme mimo naši mateřskou firmu rozjížděli tři nové projekty najednou
a pouze čas ukáže, jestli jsou jen dočasně zmražené nebo se ztrátou uzavřené. Celá řada našich dlouholetých klientů nepřežila. I tak nevidím rok 2012 černě. Věřím, že jsme se očistili
a můžeme jít s rozmyslem dál.
